Influences, čili chřipka pro většinu z nás běžné onemocnění, jenž nás dvakrát do roka vystaví své epidemii a zase odezní. Avšak jak historie ukazuje, je hlavně tichým zabijákem, který trpělivě čeká, aby opět udeřil v plné síle a zaplavil celý svět další pandemii. V dobách dávno minulých byla chřipka ryze zvířecím onemocněním, které se někdy v období jejich domestikace přeneslo i na člověka. Vědci se domnívají, že prapůvod nemoci je z Asie, kde tento proces ochočování zvířat někdy kolem 8000 let před naším letopočtem započal. První hmatatelný důkaz poskytl Hippocrates v roce 2400 př.n.l., kdy popsal příznaky nemoci útočící vždy na podzim a hlavně v zimě. I když se pravděpodobně chřipka vyskytovala v průběhu celých dějin, pozornost na sebe strhla rok po přistání Kryštofa Kolumba u břehů Ameriky. V roce 1493 mezi domorodým kmenem vypukla epidemie a téměř celý ho vyhubila.
První záznam o propuknutí pandemie pochází z roku 1580 a ohniskem bylo Rusko, odkud se virus rozšířil do Evropy a následně i Afriky. Od té doby se pravidelně v deseti až padesátiletých intervalech objevovali další a další zmínky o jejím řádění. Do širokého povědomí se chřipka zapsala nejničivější pandemii v letech 1918 a 1919. Při epidemii onemocní v průměru 10 až 20% populace, avšak objeví-li se nový druh viru, stoupá toto číslo až k 50%. Španělská chřipka proběhla ve dvou vlnách. První se sice prezentovala vysokou nakažlivostí, avšak úmrtnost nebyla nikterak alarmující, proto nikdo neočekával, že při druhé vlně, která udeřila na podzim, za sebou nechá -milióny mrtvých. Přesné číslo není známo, odhady se dost liší a pohybují se v rozmezí od 30 po 50 miliónu. Její průběh šokoval všechny. Vysokou nakažlivost doplnili extremně vážné příznaky, které zpočátku vyvolali podezření na horečku dengue, choleru či tyfus. U pacientů se objevoval naprosto nestandardní symptom, krváceli ze sliznic, převážně z nosu, žaludku a střev. Chřipka povětšinou na životě nejvíce ohrožuje staré lidi a kojence, avšak při této pandemii za oběť povětšinou padli mladí lidé v rozmezí mezi 15 až 35 lety. Virus zabíjel velmi rychle, způsoboval otoky plic a následné krvácení. Mnoho lidí zemřelo i na přidružené bakteriální infekce, zvláště zápal plic.
V roce 1957 udeřila pandemie znovu. Její následky se naštěstí té Španělské ani zdaleka nepřiblížili, načež měl dozajista vliv i vědecký pokrok. V roce 1931 se podařili identifikovat virus z čeledě Orthomyxoviridae u prasat. O dva roky později se jeho přítomnost potvrdila i lidí. Důležitý krok učinil v roce 1944 Thomas Francis, když vypěstoval ve slepičích vejcích nevirulentní formu chřipky. To se stalo základem pro vývoj vakcíny, která sehrála důležitou roli v padesátém sedmém. Asijská chřipka také udeřila ve dvou vlnách. V první byli rizikovou skupinou převážně děti, při druhé naopak senioři. Počet obětí se udává kolem dvou miliónů. V roce 1968 zachvátila svět chřipka pocházející z Hongkongu. Šířila se mnohem pomaleji, než předchozí a i úmrtnost byla mnohem nižší. Tato skutečnost je připisována podobnosti Asijskému kmenu a částečné imunitě obyvatelstva. I přesto si však vyžádal necelý milión lidských životů.
Každý si v tuto chvíli dozajista položí otázku, jak je možné, že nás chřipka každoročně dokáže napadnout a jednou za čas dokonce způsobit pandemii takového rozsahu. Jejím původcem je RNA virus čeledi Orthomyxoviridae, který napadá ptáky a savce. Za normálních okolností si je naše tělo schopno vytvořit imunitu vůči infekci, kterou již prodělalo, avšak chřipka díky svému složení má jednu nepříjemnou schopnost, umí mutovat a tedy existuje velké množství jejich variací a každoročně se objevují nové. To zapříčiňuje, že v podzimním a zimním období nastávají čtyři až šesti týdenní epidemie. K její šíření dochází pomocí kapének, což jsou mikroskopické částečky hlenu a slin, které se uvolňují během kašlání, kýchání, ale i pouhého mluvení. Ty se posléze s nadechnutým vzduchem dostávaní do plic, odkud se šíří do celého organismu. Virus pro svoje rozmnožení využívá buňky hostitele, do nichž proniká a vkládá své RNA. To zapříčiňuje nejen jejich oslabení, ale mění jejich vlastnosti. Imunitní systém je poté vyhodnocuje jako cizorodé těleso a útočí na ně. Příznaky chřipky jsou vyvolávány kombinací poškození těchto buněk a následného zásahu imunitního systému. Proto je tolik typická zvýšená teplota, bolesti hlavy, kloubů a svalů. Množení viru poté poškodí sliznice, což vyvolá bolest v krku, kašel a rýmu. Chřipka si žádá přibližně čtrnáct dnů léčby, při níž se aplikují léky na ztišení bolesti, snížení horečky a usnadnění odkašlávání. Pokud dojde k napadení oslabených buněk bakteriální infekcí, nejčastěji zápalu plic jsou nasazena antibiotika.